Libor Pergl, Penzijní fond České pojišťovny

Červené tlačítko: stiskněte pro spokojenou penzi

Kdybyste se zeptali klasického ekonoma před patnácti lety na to, jak se lidé rozhodují, určitě by vám odpověděl takto. „Lidé vědí, co je pro ně dobré, pravidelně se informují a racionálně volí nejlepší možnou variantu.“ Střih! Na scénu nastupuje behaviorální ekonomie . Tento nový pohled na ekonomii vysvětluje, proč se lidé v běžných životních situacích chovají a rozhodují jinak než logicky. Začínáme zjišťovat, že obraz člověka, jakožto racionálního tvora, má nejeden kaz.

Mým oblíbeným příkladem nadále zůstává český penzijní systém. Podle nedávného průzkumu se téměř 90 % obyvatel ČR domnívá, že se nemůže v otázce zabezpečení na stáří spoléhat na stát. Klasický ekonom by předpokládal, že všichni, kteří se obávají nebezpečí, si spoří na penzi a spoří si hodně, aby vyrovnali finanční propad při odchodu do důchodu. Bohužel tomu tak není. Průměrná úložka je podle dat Asociace penzijních fondů 500 Kč.

Problém důchodové krátkozrakosti nespočívá v nedostatku informací nebo jejich malém objemu. Penzijní fondy tu jsou od roku 1994 a o výhodách spoření na penzi nemlčí. Všichni sice vědí, že si musí odkládat peníze na stáří, ale nedělají to. Čím to je? Myslím si, že dnešní třicátníci si nedokážou představit, jak bude realita vypadat v době jejich odchodu do důchodu. Navíc je nic nenutí připomínat si fakt, že vůbec půjdou do penze.

To by se dalo změnit metodou, kterou popisuje Richard Thaler ve své knize Nudge. Thaler zastává názor, že situace, ve které činíme rozhodnutí, stanoví jeho výsledek. Lépe se to uvádí na příkladu. Představte si, že v každé domácnosti máte nepřehlédnutelně velké červené tlačítko, které „uspoří“ jednou denně 50 korun do penzijního fondu tomu, kdo jej stiskne. Každý jej má na očích a spojí si zmáčknutí tlačítka se zajištěným stářím. Věřím, že většina lidí by si spořila na penzi více a intenzivněji.

Ne, nejedná se o černou magii nebo šarlatánství. Behaviorální ekonomie se zabývá studiem změn vnímání reality a za mořem slaví úspěchy. Senát ve státě New York si klade za cíl pomoci řidičům udělat si jasnější úsudek o spotřebě vozu, jejž si kupují. Senátoři tedy navrhli zákon, který nahradil tradiční ukazatel mílí na galon (MPG) na nový parametr galonů na míli (GPM). Výzkumy ukázaly, že parametr „galonů na míli“ vede řidiče účinněji k uvědomění si reality spotřeby. Více o logice za touto metodou si můžete přečíst na blogu Joshe Cutlera.

Zatímco budete číst, jdu se poohlédnout po červeném tlačítku.

23. Srpen 2010 | Názory | Žádné komentáře

Penzijní reforma: co jsme si nadrobili…

Volby skončily a více než půlroční agresivní předvolební kampaň nahradilo vyjednávání o pozicích a novém sestavování vlády. Díky volbám se možná budoucí vláda pravděpodobně zbavila paralýzy a bude moci konečně řešit dlouho odkládané problémy. Jedním z horkých témat je tolik diskutovaná důchodová reforma, kterou nově zvolení politici určili jako jednu z priorit. Neškodilo by si tedy shrnout některá fakta, ke kterým se bude muset naše politická reprezentace postavit čelem.

Sedíme na sudu s prachem

Česká republika se může „pochlubit“ trvale neudržitelným systémem průběžného financování penzí, v němž již loni chybělo 30 miliard korun. Abychom se tohoto strašáka zbavili, je potřeba přestat utěsňovat díry v potápějící se lodi a namísto toho poslat plavidlo na generální opravu. Parametrické úpravy systému před kolapsem nejsou dlouhodobou reformní strategií. K rychlejšímu rozhodování nutí politiky i Ústavní soud, když svým nedávným rozhodnutím zrušil poměrně zásadní ustanovení zákona týkající se výpočtu důchodů.

Tři pilíře pro lepší budoucnost

Dokázal bych si představit řadu katastrofických scénářů spojených s kolapsem veřejných financí a důchodového systému, ale jsem spíše optimistou. Proto se raději budu věnovat možným variantám řešení. Hlavní myšlenkou reformy je nevystavovat budoucí seniory nebezpečí, že budou odkázáni pouze na státní důchod. A zároveň s tím neohrozit životní standardy stávajících seniorů. Tři pilíře nového penzijního uspořádání mají zaručit vyrovnanost příjmů nastávajícího penzisty.

Státní penze: občané budou dále odvádět část hrubé mzdy do státní pokladny a nadále financovat průběžný systém. Tento pilíř by měl garantovat, že senior nezůstane na stará kolena úplně bez finančních prostředků a zároveň by měl být nástrojem zachování rozumné míry solidarity mezi různými příjmovými skupinami. Jeho podíl na celkovém důchodu se bude však do budoucna pravděpodobně snižovat.

Penzijní fondy: bude se jednat pravděpodobně o nový model postavený na základech současného systému penzijního připojištění a teoreticky i životního pojištění. Podíl finančních prostředků pocházejících ze soukromých penzijních fondů by měl na rozdíl od státních penzí vzrůstat. Zároveň je to nástroj zohledňující zásluhovost, tedy čím více spořím / odvádím na důchodové zabezpečení, tím více dostanu. Výhodou současných penzijních fondů je garance zhodnocení klientských vkladů a nenulového zhodnocení, otázkou však je, zda tento nebo podobný princip bude přenesen i do nového modelu. Vzhledem k vyšší investiční konzervativnosti českého národa pravděpodobně ano. Jde o příliš vážnou věc, takže určitá míra bezpečí bude muset být zachována. Podle mého by se nemělo jednat o dobrovolnou iniciativu občanů, alespoň prozatím.

Vlastní úspory: tuto složku tvoří příjmy budoucího penzisty, které bude mít „na přilepšenou“ k rentě pobírané z penzijních fondů a státního systému.

Rozsekněme to

Aby se důchodová reforma dala do pohybu, budoucí vláda bude muset najít kompromis na několika různých rovinách. A aby se předešlo zásadním úpravám příštích vlád, měl by to být model akceptovatelný napříč politickým spektrem. Napadlo mě několik otázek, kterým se politici nevyhnou. Prosadí se rovný státní důchod nebo bude pravidelně docházet k posouvání redukčních hranic? Jak zohledníme předčasný odchod do důchodu?

Potěšilo mě, že naši volení zástupci už nemluví o důchodové reformě jako o něčem, co „by se mělo dělat“, ale jako o konkrétním projektu, který zrealizují a dotáhnou do konce. Politikům a nám všem přeji rozumné nápady při rozsekávání Gordického uzle a rychlé rozhodování.

3. Červen 2010 | Komentáře | Žádné komentáře

Staráme se o budoucnost? Ne, ale lžeme si do kapsy

Když se dělají průzkumy veřejného mínění, Češi vypadají jako velmi zodpovědný národ. Chápou vážnost dnešní ekonomické situace. Odsuzují její krátkozraká řešení. Osud příštích generací jim není lhostejný. Souhlasí s tím, že je důležité vytvářet si finanční rezervy, ať na stáří nebo jako pojistku pro neočekávané životní situace. Ve skutečnosti se ale chovají jinak.

Češi spoří konzervativně, peníze zhodnocují neefektivně a na budoucnost se dostatečně nezabezpečují. Exekutoři navštěvují předlužené domácnosti a nevyhýbají se ani studentům. Tato fakta s železnou pravidelností probíhají tiskem, ale vypadá to, jako by na ně nikdo nereagoval.

Budoucnost v nedohlednu

V současné době většina průměrných Čechů nevytváří rezervy na stáří, popřípadě jen velmi malé. Říkají, že se o udržení životní úrovně starají, ale přitom se jejich peníze rozkutálí jinam, namísto do „rezervního fondu“. Jako alarmující vidím statistiku útrat za alkohol, tabák a podobné věci. Češi v roce 2008 vydali přes sedm a půl procenta, tj. více než 1,7 tisíc korun, ze svých rozpočtů za toto zboží. To je odhadem 3,5krát více než na penzijní připojištění, o pár stovek více než na stavební spoření a asi 2krát tolik, co na životní pojištění. Kdyby si odložili tyto peníze stranou, jejich na první pohled depresivní finanční budoucnost by hned vypadala lépe.

Mám dnes, budu mít i zítra?

Investiční nástroje jako penzijní připojištění a životní pojištění jsou důležitými nástroji pro udržení životního standardu i po odchodu do důchodu. Jejich výnosy se sice nedají srovnat s rizikovějšími investičními nástroji, ale v tom není jejich účel. Nejdůležitější funkcí těchto spořících finančních produktů není vydělat co nejvíce peněz, ale akumulovat kapitál na pozdější využití s bezpečným výnosem.

Lidé si v takových produktech mají schovávat peníze sami před sebou, aby na ně nemohli sáhnout, když si chtějí koupit nové auto nebo jet na dovolenou. Úspory se jim určitě budou hodit později. Peníze, které si člověk ukládá do dlouhodobě výnosných produktů, jsou tam proto, aby se na ně jednou ročně spořitel podíval a zjistil, jak mu tam naskakují procentíčka. Tohle jsou peníze, o které si klient nemůže dovolit přijít. Zbytek si může s čistým svědomím užít k okamžité radosti.

Je sice příjemné koupit si drahé krásné auto hned, ale ještě příjemnější je mít co jíst za 20 let.

Kolik vašich klientů si opravdu vytváří dlouhodobé finanční rezervy a kolik o tom jenom „přemýšlí“?

19. Květen 2010 | Názory | 35 komentářů

Budeme důchodce střílet?

V poslední době se média začala plnit zprávami o nedostatku mezigenerační solidarity a diskriminaci seniorů ve společnosti. Do toho přišlo video Přemluv bábu a rozdmýchalo reakce na všech stranách. Mluví se i o válce generací. Je situace natolik špatná, jak ji média podávají?

Nenávist mezi mladými a seniory? To se nestane

Mladí lidé vysílají dnešním důchodcům jasné sdělení. „My si chceme užívat a vy nás brzdíte.“ Ano, je to fenomén doby, ale jsem optimista a věřím, že se to v průběhu příštích let změní.

Dnešní třicátníci mají více možností zabezpečit se na stáří a získat více materiálních prostředků než jejich rodiče a prarodiče. Je jasné, že si budou chtít své našetřené peníze ve stáří užít. V porovnání s dnešní generací seniorů jejich životní standard stoupne, stejně jako jejich příjmy a nároky. Obrázek seniora jako nemajetného důchodce kritizujícího mladíky v MHD přestane existovat, a to bude důležitý zlom.

Solidaritu bychom nemuseli řešit

Problém mezigenerační solidarity by se vůbec nemusel řešit, kdybychom byli zvyklí na lidi ze starší generace, kteří nám poradí jak se dostat nejrychleji z letiště do centra nebo nás povezou autobusem z Prahy do Hradce Králové. Občas se mi zdá, že si tu odtažitost způsobujeme sami, když protežujeme mladší generace ve všech aspektech našeho života.

Pracující senioři

Překvapuje mě, jak málo starších lidí u nás v porovnání se zahraničím pracuje. Například na Novém Zélandu, kde je odchod do důchodu nastaven na 70 let, je zaměstnávání starších lidí běžné. Je normální, že v informačních centrech nebo na letištích narazíte na pětašedesátníky nebo sedmdesátníky. Pozice, které v Čechách obsazujeme pětadvacetiletými lidmi, v zahraničí zastávají starší lidé a společnost to přijala jako normu.

Jak nastavíme systém?

Pokud o důchodcích budeme prohlašovat, že jsou za zenitem a vyloučíme je z našich životů, situaci tím nezlepšíme. Když ale vytvoříme dnešním seniorům dostatečně dobré podmínky, začlení se do společnosti nasycené lidmi v produktivním věku. Mladší generace je začnou považovat za přirozenou součást společnosti, ne za vyloučenou skupinu. Záleží tedy jen na nás, jak se k mezigenerační otázce postavíme.

4. Květen 2010 | Komentáře | 4 komentářů