Volby skončily a více než půlroční agresivní předvolební kampaň nahradilo vyjednávání o pozicích a novém sestavování vlády. Díky volbám se možná budoucí vláda pravděpodobně zbavila paralýzy a bude moci konečně řešit dlouho odkládané problémy. Jedním z horkých témat je tolik diskutovaná důchodová reforma, kterou nově zvolení politici určili jako jednu z priorit. Neškodilo by si tedy shrnout některá fakta, ke kterým se bude muset naše politická reprezentace postavit čelem.

Sedíme na sudu s prachem

Česká republika se může „pochlubit“ trvale neudržitelným systémem průběžného financování penzí, v němž již loni chybělo 30 miliard korun. Abychom se tohoto strašáka zbavili, je potřeba přestat utěsňovat díry v potápějící se lodi a namísto toho poslat plavidlo na generální opravu. Parametrické úpravy systému před kolapsem nejsou dlouhodobou reformní strategií. K rychlejšímu rozhodování nutí politiky i Ústavní soud, když svým nedávným rozhodnutím zrušil poměrně zásadní ustanovení zákona týkající se výpočtu důchodů.

Tři pilíře pro lepší budoucnost

Dokázal bych si představit řadu katastrofických scénářů spojených s kolapsem veřejných financí a důchodového systému, ale jsem spíše optimistou. Proto se raději budu věnovat možným variantám řešení. Hlavní myšlenkou reformy je nevystavovat budoucí seniory nebezpečí, že budou odkázáni pouze na státní důchod. A zároveň s tím neohrozit životní standardy stávajících seniorů. Tři pilíře nového penzijního uspořádání mají zaručit vyrovnanost příjmů nastávajícího penzisty.

• Státní penze: občané budou dále odvádět část hrubé mzdy do státní pokladny a nadále financovat průběžný systém. Tento pilíř by měl garantovat, že senior nezůstane na stará kolena úplně bez finančních prostředků a zároveň by měl být nástrojem zachování rozumné míry solidarity mezi různými příjmovými skupinami. Jeho podíl na celkovém důchodu se bude však do budoucna pravděpodobně snižovat.

• Penzijní fondy: bude se jednat pravděpodobně o nový model postavený na základech současného systému penzijního připojištění a teoreticky i životního pojištění. Podíl finančních prostředků pocházejících ze soukromých penzijních fondů by měl na rozdíl od státních penzí vzrůstat. Zároveň je to nástroj zohledňující zásluhovost, tedy čím více spořím / odvádím na důchodové zabezpečení, tím více dostanu. Výhodou současných penzijních fondů je garance zhodnocení klientských vkladů a nenulového zhodnocení, otázkou však je, zda tento nebo podobný princip bude přenesen i do nového modelu. Vzhledem k vyšší investiční konzervativnosti českého národa pravděpodobně ano. Jde o příliš vážnou věc, takže určitá míra bezpečí bude muset být zachována. Podle mého by se nemělo jednat o dobrovolnou iniciativu občanů, alespoň prozatím.

• Vlastní úspory: tuto složku tvoří příjmy budoucího penzisty, které bude mít „na přilepšenou“ k rentě pobírané z penzijních fondů a státního systému.

Rozsekněme to

Aby se důchodová reforma dala do pohybu, budoucí vláda bude muset najít kompromis na několika různých rovinách. A aby se předešlo zásadním úpravám příštích vlád, měl by to být model akceptovatelný napříč politickým spektrem. Napadlo mě několik otázek, kterým se politici nevyhnou. Prosadí se rovný státní důchod nebo bude pravidelně docházet k posouvání redukčních hranic? Jak zohledníme předčasný odchod do důchodu?

Potěšilo mě, že naši volení zástupci už nemluví o důchodové reformě jako o něčem, co „by se mělo dělat“, ale jako o konkrétním projektu, který zrealizují a dotáhnou do konce. Politikům a nám všem přeji rozumné nápady při rozsekávání Gordického uzle a rychlé rozhodování.

V poslední době se média začala plnit zprávami o nedostatku mezigenerační solidarity a diskriminaci seniorů ve společnosti. Do toho přišlo video Přemluv bábu a rozdmýchalo reakce na všech stranách. Mluví se i o válce generací. Je situace natolik špatná, jak ji média podávají?

Nenávist mezi mladými a seniory? To se nestane

Mladí lidé vysílají dnešním důchodcům jasné sdělení. „My si chceme užívat a vy nás brzdíte.“ Ano, je to fenomén doby, ale jsem optimista a věřím, že se to v průběhu příštích let změní.

Dnešní třicátníci mají více možností zabezpečit se na stáří a získat více materiálních prostředků než jejich rodiče a prarodiče. Je jasné, že si budou chtít své našetřené peníze ve stáří užít. V porovnání s dnešní generací seniorů jejich životní standard stoupne, stejně jako jejich příjmy a nároky. Obrázek seniora jako nemajetného důchodce kritizujícího mladíky v MHD přestane existovat, a to bude důležitý zlom.

Solidaritu bychom nemuseli řešit

Problém mezigenerační solidarity by se vůbec nemusel řešit, kdybychom byli zvyklí na lidi ze starší generace, kteří nám poradí jak se dostat nejrychleji z letiště do centra nebo nás povezou autobusem z Prahy do Hradce Králové. Občas se mi zdá, že si tu odtažitost způsobujeme sami, když protežujeme mladší generace ve všech aspektech našeho života.

Pracující senioři

Překvapuje mě, jak málo starších lidí u nás v porovnání se zahraničím pracuje. Například na Novém Zélandu, kde je odchod do důchodu nastaven na 70 let, je zaměstnávání starších lidí běžné. Je normální, že v informačních centrech nebo na letištích narazíte na pětašedesátníky nebo sedmdesátníky. Pozice, které v Čechách obsazujeme pětadvacetiletými lidmi, v zahraničí zastávají starší lidé a společnost to přijala jako normu.

Jak nastavíme systém?

Pokud o důchodcích budeme prohlašovat, že jsou za zenitem a vyloučíme je z našich životů, situaci tím nezlepšíme. Když ale vytvoříme dnešním seniorům dostatečně dobré podmínky, začlení se do společnosti nasycené lidmi v produktivním věku. Mladší generace je začnou považovat za přirozenou součást společnosti, ne za vyloučenou skupinu. Záleží tedy jen na nás, jak se k mezigenerační otázce postavíme.