Kdybyste se zeptali klasického ekonoma před patnácti lety na to, jak se lidé rozhodují, určitě by vám odpověděl takto. „Lidé vědí, co je pro ně dobré, pravidelně se informují a racionálně volí nejlepší možnou variantu.“ Střih! Na scénu nastupuje behaviorální ekonomie . Tento nový pohled na ekonomii vysvětluje, proč se lidé v běžných životních situacích chovají a rozhodují jinak než logicky. Začínáme zjišťovat, že obraz člověka, jakožto racionálního tvora, má nejeden kaz.

Mým oblíbeným příkladem nadále zůstává český penzijní systém. Podle nedávného průzkumu se téměř 90 % obyvatel ČR domnívá, že se nemůže v otázce zabezpečení na stáří spoléhat na stát. Klasický ekonom by předpokládal, že všichni, kteří se obávají nebezpečí, si spoří na penzi a spoří si hodně, aby vyrovnali finanční propad při odchodu do důchodu. Bohužel tomu tak není. Průměrná úložka je podle dat Asociace penzijních fondů 500 Kč.

Problém důchodové krátkozrakosti nespočívá v nedostatku informací nebo jejich malém objemu. Penzijní fondy tu jsou od roku 1994 a o výhodách spoření na penzi nemlčí. Všichni sice vědí, že si musí odkládat peníze na stáří, ale nedělají to. Čím to je? Myslím si, že dnešní třicátníci si nedokážou představit, jak bude realita vypadat v době jejich odchodu do důchodu. Navíc je nic nenutí připomínat si fakt, že vůbec půjdou do penze.

To by se dalo změnit metodou, kterou popisuje Richard Thaler ve své knize Nudge. Thaler zastává názor, že situace, ve které činíme rozhodnutí, stanoví jeho výsledek. Lépe se to uvádí na příkladu. Představte si, že v každé domácnosti máte nepřehlédnutelně velké červené tlačítko, které „uspoří“ jednou denně 50 korun do penzijního fondu tomu, kdo jej stiskne. Každý jej má na očích a spojí si zmáčknutí tlačítka se zajištěným stářím. Věřím, že většina lidí by si spořila na penzi více a intenzivněji.

Ne, nejedná se o černou magii nebo šarlatánství. Behaviorální ekonomie se zabývá studiem změn vnímání reality a za mořem slaví úspěchy. Senát ve státě New York si klade za cíl pomoci řidičům udělat si jasnější úsudek o spotřebě vozu, jejž si kupují. Senátoři tedy navrhli zákon, který nahradil tradiční ukazatel mílí na galon (MPG) na nový parametr galonů na míli (GPM). Výzkumy ukázaly, že parametr „galonů na míli“ vede řidiče účinněji k uvědomění si reality spotřeby. Více o logice za touto metodou si můžete přečíst na blogu Joshe Cutlera.

Zatímco budete číst, jdu se poohlédnout po červeném tlačítku.

Když se dělají průzkumy veřejného mínění, Češi vypadají jako velmi zodpovědný národ. Chápou vážnost dnešní ekonomické situace. Odsuzují její krátkozraká řešení. Osud příštích generací jim není lhostejný. Souhlasí s tím, že je důležité vytvářet si finanční rezervy, ať na stáří nebo jako pojistku pro neočekávané životní situace. Ve skutečnosti se ale chovají jinak.

Češi spoří konzervativně, peníze zhodnocují neefektivně a na budoucnost se dostatečně nezabezpečují. Exekutoři navštěvují předlužené domácnosti a nevyhýbají se ani studentům. Tato fakta s železnou pravidelností probíhají tiskem, ale vypadá to, jako by na ně nikdo nereagoval.

Budoucnost v nedohlednu

V současné době většina průměrných Čechů nevytváří rezervy na stáří, popřípadě jen velmi malé. Říkají, že se o udržení životní úrovně starají, ale přitom se jejich peníze rozkutálí jinam, namísto do „rezervního fondu“. Jako alarmující vidím statistiku útrat za alkohol, tabák a podobné věci. Češi v roce 2008 vydali přes sedm a půl procenta, tj. více než 1,7 tisíc korun, ze svých rozpočtů za toto zboží. To je odhadem 3,5krát více než na penzijní připojištění, o pár stovek více než na stavební spoření a asi 2krát tolik, co na životní pojištění. Kdyby si odložili tyto peníze stranou, jejich na první pohled depresivní finanční budoucnost by hned vypadala lépe.

Mám dnes, budu mít i zítra?

Investiční nástroje jako penzijní připojištění a životní pojištění jsou důležitými nástroji pro udržení životního standardu i po odchodu do důchodu. Jejich výnosy se sice nedají srovnat s rizikovějšími investičními nástroji, ale v tom není jejich účel. Nejdůležitější funkcí těchto spořících finančních produktů není vydělat co nejvíce peněz, ale akumulovat kapitál na pozdější využití s bezpečným výnosem.

Lidé si v takových produktech mají schovávat peníze sami před sebou, aby na ně nemohli sáhnout, když si chtějí koupit nové auto nebo jet na dovolenou. Úspory se jim určitě budou hodit později. Peníze, které si člověk ukládá do dlouhodobě výnosných produktů, jsou tam proto, aby se na ně jednou ročně spořitel podíval a zjistil, jak mu tam naskakují procentíčka. Tohle jsou peníze, o které si klient nemůže dovolit přijít. Zbytek si může s čistým svědomím užít k okamžité radosti.

Je sice příjemné koupit si drahé krásné auto hned, ale ještě příjemnější je mít co jíst za 20 let.

Kolik vašich klientů si opravdu vytváří dlouhodobé finanční rezervy a kolik o tom jenom „přemýšlí“?